Jindřich Veselý: Doslov k Hypnerotomachii Poliphili

Jindřich Veselý: Hypnerotomachia Poliphili aneb boj o lásku ve snu

Lidský oko neslyšelo, lidský ucho nevidělo,
lidská ruka neochutnala, lidskej jazyk nepochopil,
lidský srdce neřeklo, co se mi vlastně zdálo.
William Shakespeare, Sen noci svatojánské
(Klubko, IV. 1., 206-208)
Přeložil Martin Hilský

Roku 1499 vydal benátský tiskař Aldus Manutius jednu z nejpodivnějších knih všech dob - anonymní, bohatě ilustrovaný spis s neobvykle působícím názvem Hypnerotomachia Poliphili. Nemnohé dochované výtisky tohoto prvního vydání mají dnes mnohamilionovou hodnotu: a právem, jedná se totiž o jednu z nejkrásnějších knih, které kdy byly vydány tiskem, o typografický skvost raného knihtisku. Písmo, jímž byla kniha vysázena, vychází z rukopisů středověkých písařů doby Karla Velikého, v době vzniku knihy mezi vzdělanci ceněných, kapitální písmena jsou inspirována antickými nápisy. Písmo použité v Hypnerotomachii Poliphili ovlivnilo i některé moderní typy. Nadto musel sazeč do textu knihy začlenit bezmála dvě stovky ilustrací, přičemž některé z nich v sobě zahrnují další nápisy nebo mají nepravidelný tvar.

Hypnerotomachia Poliphili byla jednou z prvních tištěných knih obsahujících černobílé dřevoryty; pokud byly knihy z dob počátku knihtisku (do konce 15. století) ilustrovány, častěji se jednalo o originální kresby, pro něž bylo v tisku vynecháno místo. Ilustrace provázející Hypnerotomachii jsou ovšem nejen velmi krásné, ale mnohdy také nepokrytě erotické: podle tehdejších měřítek se jednalo o dílo bezmála pornografické. Již z dřevorytů je patrné, že nejde o knihu křesťanskou: na první pohled je plná motivů z pohanské mytologie, a pokud v ní lze přece jen rozpoznat narážky na křesťanskou obraznost, jako v případě výjevu na s. 250, kde vyobrazení obětovaného osla může připomínat pasáže Apokalypsy (Zj 5,8), jedná se o aluze znepokojivě ironické, ne-li přímo rouhavé. Erotická obraznost mnohých rytin ostatně vedla k tomu, že v některých raných výtiscích byla ožehavá místa začerněna. Již při zběžném listování se tak prostřednictvím dřevorytů ocitneme v podivném světě plném antických božstev, v němž nespatříme jen obří slony, ale také draky, ohromné ještěry táhnoucí triumfální vozy, obrazy liturgie vysluhované ženami nebo děsivou scénu, ve které Kupid trýzní, na kusy rozsekává a předhazuje dravé zvěři dvojici dívek. A samozřejmě nahé dívky a nahé ženy, jejichž nahotě dodává na dráždivosti dobře patrná čárka naznačující rýhu ženských genitálií. Není divu, že v jejich těsném sousedství najdeme i zobrazení ztopořeného falu.

Svébytná však zdaleka není jen grafická podoba knihy, také jejímu textu se vyrovná jen máloco, počínaje jazykem, jímž je dílo sepsáno. Text je napsán starou italštinou, která však v sobě obsahuje takové množství latinských a řeckých slov a je natolik spletitá, že byla patrně na samé hranici srozumitelnosti již pro méně vzdělané autorovy současníky. V knize se nadto tu a tam objevují také slova hebrejská a arabská (nikoliv však textem avizovaná slova "chaldejská" ani autentické egyptské hieroglyfy). Složitá a sáhodlouhá souvětí, mnohdy obsahující opulentní popisy a obsáhlá líčení budov, soch, oděvů, ale také ženských těl, tváří a vnitřních stavů hrdiny, svou květnatostí jako by se snažila dojít na samu hranici možností lidské řeči - a jistě i čtenářské trpělivosti. S trochou nadsázky by se dalo říci, že se autor Hypnerotomachie stal vynálezcem svébytného jazyka, či přinejmenším dialektu, jakož i představitelem jedinečného stylu.

Pokud se čtenáři podaří odtrhnout oči od podivuhodných rytin a začíst se do textu knihy, může sledovat dobrodružný příběh tvořený líčením jediného snu - nejspíš jde o nejdelší literární ztvárnění snu. Jak už název Hypnerotomachia, jeden z autorových neologismů, napovídá, jedná se o "boj o lásku ve snu": Poliphilo vypráví o strastiplném hledání své milované Polie, o tom, jak ji nalezl, a co následovalo. Vyprávění se člení do dvou dílů.

V prvním Poliphilo líčí, jak po probdělé noci, sklíčený nešťastnou láskou k Polii, konečně usnul, načež se - podobně jako Dante na počátku Božské komedie - ocitl v temném hvozdu; žíznivý dospěje k říčce, z níž se chce napít, když vtom se ozve podivně líbezná hudba, odvábí jej od vody a on se ocitá u tajemné brány. Kolem jsou trosky monumentálních staveb a soch. Poliphilo se skrze kamennou hlavu Medusy dostává do komnat vytesaných v nitru hor, načež ho začne pronásledovat strašlivý drak. Hrdina prchá a poslepu bloudí temným labyrintem, a když už se již téměř vzdává naděje, že by vyvázl alespoň holým životem, dospívá na druhou stranu skalního masivu, do půvabné krajiny zaplněné krásnými starobylými stavbami a bytostmi - převážně ženského pohlaví - vesměs z antické mytologie. V této kouzelné zemi jej záhy vítá skupina půvabných nymf; zavedou Poliphila do skvostného kupadla a tam, a posléze i v lukách, se skupina dívek s naším hrdinou, jenž vyniká v umění v pravý čas na svou lásku zapomenout a věnovat pozornost i dalším krásám, oddává spíše bujarému dovádění. Společně pak malebnou krajinou dospějí až do výstavného paláce královny Eleuterylidy (patrně symbolu svobodné vůle). Tam se Poliphilo smí zúčastnit okázalé hostiny o mnoha chodech a je svědkem podivuhodného baletu na způsob šachové hry. Královna, zpravená o jeho nesnázích, jej laskavě přijme, zvěstuje mu, že by jeho putování mělo skončit dobře, a na další cestu mu propůjčí jako průvodkyně dvě sličné nymfy s výmluvnými jmény Thelemia a Logistika. Poliphilo od Eleuterylidy získá příslib, že se na dalším putování setká ještě s její sestrou Telosií, která zřejmě zodpovídá za završení jeho dobrodružství. Sličné průvodkyně Poliphila ještě provedou palácovými zahradami a brzy vespolek dospějí ke třem branám, z nichž by si měl Poliphilo jednu vybrat. První brána symbolizuje slávu boží a to málo, co Poliphilo vidí z krajiny za ní, svědčí o nezbytnosti nastoupit po jejím průchodu na asketickou cestu, k níž přirozenost našeho hrdiny netíhne. Druhá brána, sláva světská, se zdá vyžadovat zmužilost a namáhavé úsilí, a ani tu si Poliphilo nevybere. Za třetí branou jej láká dál do půvabné krajiny skupina pohledných, vyzývavých nymf; okouzlený Poliphilo se v rozporu s důtklivým nabádáním své průvodkyně Logistiky vydá na další cestu právě touto branou, kráčeje vstříc dalším smyslným potěšením. Brzy nato se setká s překrásnou nymfou, která mu natolik připomíná jeho milovanou Polii, že je trýzněn pochybnostmi, je-li to ona, či nikoli. Tak jako tak se do této nymfy ihned vášnivě zamiluje. Společně procházejí krajinou obydlenou mnoha mytologickými bytostmi a přihlížejí tajuplnému průvodu s triumfálními vozy, jež dosvědčují vítězící moc erotické lásky. Konečně dospějí do Venušina chrámu; okouzlující nymfa tam ukončí Poliphilovy trýznivé pochybnosti a dozná, že je skutečně jeho Polií. V podivuhodném obřadu, v němž se mísí prvky katolické liturgie a římských svatebních obřadů a který vysluhují výhradně ženy, jsou Poliphilo s Polií sezdáni; obřad vrcholí epifanií, při níž snoubenci pojedí zázračného ovoce, jako by se stávali novým Adamem a novou Evou. Poté se vydají k pobřeží, kde mají vyčkat příjezdu božského Kupida, aby s ním odpluli na Venušin ostrov. Cestou k mořskému břehu Poliphila přepadne chtíč tak prudký, že nechybí mnoho a on by svou milovanou samou touhou po konečném naplnění jejich tajemného svazku, k němuž má dojít až na ostrově zasvěceném Venuši, znásilnil. Důvtipná Polia postřehne nesnáze svého vyvoleného a využije jeho zájmu o starobylé stavby: upozorní jej, že poblíž stojí trosky starodávných chrámů plné pozoruhodných památek. Poliphilo se vydá mezi rozvaliny a brzy je cele zaujat zkoumáním dávných staveb i nápisů. Zevrubně prohlíží a podrobně popisuje zejména mozaiku znázorňující pekelnou trýzeň zatracenců. Tu se jej zmocní obavy, zda se mezitím něco nestalo jeho milované Polii, čekající na pobřeží, a poháněn hrůzou se k ní úprkem vrací. Nalezne ji však v nejlepším pořádku a brzy se dočkají Kupidovy lodi. Dvojice milenců nastoupí na loď a oddává se potěšení z plavby, kterou jim šestice sličných nymf-veslařek krátí líbezným zpěvem. Krom toho se Kupidovi přicházejí poklonit roztodivní obyvatelé moře, bozi, polobozi, netvoři a mnoho jiných bytostí.

Konečně loď připlouvá k vytouženému Venušinu ostrovu, který má kruhový tvar a sestává z honosných, zázračně krásných zahrad oplývajích všelikými architektonickými i zahradnickými divy. Kupid se zakrytýma očima projíždí s triumfálním průvodem ostrovem; Poliphilo a Polia jdou za ním jako zajatci lásky, pěšky a spoutaní, nicméně celý průvod se nese v radostném duchu a jejich pouta jsou z květin. V zahradách, jimiž se přibližují ke středu ostrova, je patrné nejužší sepětí umění s přírodou: z živých rostlin jsou zde uměle a umně vytvořené spletité tvary i postavy. Cílem cesty je kruhové divadlo uprostřed ostrova, v jehož středu stojí Venušina fontána. V té se milencům během poněkud bizarního svatebního obřadu zjeví samotná božská matka, a nakonec přispěchá i neohrožený bojovník Mars, bez okolků odloží zbroj, vstoupí do fontány a vášnivě se s Venuší spojí. Tím je audience u konce: Poliphilo a Polia se sborem nymf se odeberou do zahrad, kde nymfy přesvědčí Polii, aby jim vyprávěla o svém původu a vypověděla příběh své lásky k Poliphilovi. Tím končí první díl Hypnerotomachie Poliphili.

Samotný, vlastně dost prostinký příběh však není nejdůležitějším. Velkou část textu tvoří minuciózní popisy architektonických památek. Vypravěč a hrdina příběhu v jedné osobě se snaží nalézt ve snové krajině svou milovanou Polii (aniž by mu to bránilo v příležitostném dovádění s nymfami), nicméně tento jinoch, jehož jméno jako by jedním dechem hovořilo o lásce k Polii i k rozmanitosti, se nechává z hledání snadno vyrušit rozličnými úchvatnými starobylými památkami. Ty bedlivě zkoumá a věnuje celé desítky stran jejich nadšenému květnatému líčení, prokládanému nejen množstvím narážek na antickou literaturu, ale také rozhořčeným spíláním soudobým stavitelům, kteří na rozdíl od svých antických předchůdců dělají svému řemeslu spíše ostudu než čest. Poliphilovo nadšení budovami, monumenty a sochami se zdá být stejně mocné jako jeho zaujetí dívčí krásou. Snová krajina zaplněná starobylými stavbami, líbeznými nymfami a mytologickými bytostmi má ráz jednoznačně pohanský, stejně jako její líčení, v němž se zdá být hlavní věcí smyslová - a snad i nadsmyslová, vždy však velmi smyslná - rozkoš, roznícená setkáním s krásou.

Ve druhé knize Hypnerotomachie Poliphili - která pravděpodobně chronologicky předcházela vzniku knihy první - vypráví svůj příběh Polia. Nejprve se shromáždění sličných nymf ve Venušině říši s velikou výmluvností omlouvá za svůj nedostatek výmluvnosti, načež se pouští do vyprávění mnohem střízlivějšího a stručnějšího, než pronesl její milenec Poliphilo. Hovoří o svém původu ze vznešené, legendami opředené římské rodiny. K rozkvětu mládí dospěla roku 1462, a když onemocněla během morové epidemie, v hrůze před smrtí se zaslíbila, uzdraví-li se, životu v čistotě ve službách bohyně Diany. Když se uzdraví, skutečně vstoupí do kláštera. Poliphilo ji náhodou zahlédne, beznadějně se do ní zamiluje a začne se dívce zasvěcené cudnosti bezvýsledně dvořit. Konečně Poliphilo nalezne Polii v chrámě, a když se dívka navzdory jeho opakovanému naléhání chová k láskou na smrt nemocnému jinochovi chladně a krutě, padne Poliphilo k zemi jako mrtvý. Polia se obává, aby se na celou záležitost nepřišlo, a bez jakékoliv sentimentality odtáhne tělo nešťastného mladíka do kouta, aby zůstalo co nejdéle stranou pozornosti, načež z chrámu uprchne. Poté ji však pronásledují děsivé noční můry; moudrá chůva jí tyto sny vysvětlí jako varovné znamení, že by se neměla bránit lásce. Poliphilo zatím leží v chrámě bez známky života a jeho duše putuje do nebeské říše, kde spatří Venuši, Kupida a božský předobraz své milované. V okamžiku, kdy Kupid zabodne šíp do Poliina srdce, navrací se Poliphilo do svého těla, a to právě ve chvíli, kdy Polia přichází zpět do chrámu a začne jej křísit. Dvojice se oddá šťastnému laskání, když tu mladé milence přistihnou kněžky a ostatní zasvěcené panny a rozlíceně je z chrámu vyženou. Po dalších peripetiích se pár dostává do Venušina chrámu, kde kněžka vyslechne jejich příběh a šťastně je oddá. Tím končí Poliino vyprávění. Nymfy se po jeho vyslechnutí začnou vytrácet a Poliphilo s Polií konečně osamí. Když se však milenci po všech přestálých dobrodružstvích spojují v objetí, po němž neprahnou jen oni, ale jistě i čtenář, který s nimi dokázal vytrvat a přečkat stovky stran květnatého líčení snové krajiny, Poliphilo se probudí. Kniha končí tam, kde začala: osamělý Poliphilo má v kalném úsvitu prázdnou náruč a všechna kouzla předchozího snu se obrátila v nic. Dokonce si ani nemůžeme být jisti, zda Polia vůbec mimo jeho sen existovala; s určitostí víme jen to, že se nestala Poliphilovou milenkou a že se celý milostný příběh rozplynul v ranním slunci jako rosa. Čtenář si na konci knihy může klást otázku, jaký vlastně mělo celé vyprávění smysl.

Jasné není ani to, kdo a kdy Hypnerotomachii Poliphili sepsal. Samotný text je datován rokem 1467; nicméně je pravděpodobné, že autor, knihu doplňoval ještě v roce jejího vydání: soudí se tak ze znatelného vlivu, který na ni měly další, později vydané texty, z nichž nejmladší je Germanicova Aratea, vytištěná stejně jako Hypnerotomachia roku 1499.

Vydavatelem Hypnerotomachie Poliphili byl významný tiskař Aldus Manutius (Aldo Manuzio, 1450-1515). Knihu opatřil věnováním Leonardus Crassus, příslušník významné veronské rodiny, jenž se účastnil jak církevního, tak vojenského dění na dosti význačných pozicích. Kniha je věnována Guidobaldovi da Montefeltro, vévodovi z Urbina, který patřil do prostředí, jež inspirovalo Knihu dvořana Baldassare Castiglioneho, autoritativní příručku dvorské etikety té doby. V této knize z let 1508-1518, vydané roku 1528 rovněž u tiskaře Manutia, je ostatně titulní představitel Hypnerotomachie přímo zmíněn.[1] Hypnerotomachia Poliphili byla vydána roku 1499, druhé vydání vyšlo roku 1545. Již roku 1546 vyšel francouzský převod s poněkud pozměněným obrazovým doprovodem: budovy jsou vyobrazeny do větších podrobností a postavy jsou v souladu s dobovým vkusem poněkud štíhlejší. Dalších vydání se kniha dočkala opět ve francouzštině, a to v letech 1554 a 1600; druhé z těchto vydání bylo opatřeno často citovaným úvodem Jacquese Gohorryho, který text interpretuje jako alchymický traktát. Kniha byla známá i v alžbětinské Anglii; anglický překlad zhruba třetiny textu vyšel roku 1592. Zásadní přínos pro novodobou recepci knihy představují nedávné překlady do moderní italštiny[2] a angličtiny[3].

Kdo však byl autorem této knihy? Z akrostichu složeného z osmatřiceti ozdobných iniciál na začátku kapitol, který zní POLIAM FRATER FRANCISCVS COLVMNA PERAMAVIT (Bratr Francesco Colonna velmi miloval Polii), můžeme se značnou pravděpodobností usuzovat na autorovo jméno. Akrostich byl odhalen již počátkem šestnáctého století - nejstarším dokladem o částečném rozluštění tajemství autora je zřejmě poznámka ve výtisku z knihovny benátských dominikánů, kterou měl roku 1723 spatřit spisovatel Apostolo Zeno. Poznámka datovaná 20. června 1520 má dosvědčovat, že autorem Hypnerotomachie byl benátský dominikán Francesco Colonna (1433-1527), vášnivě zamilovaný do Hippolity z Trevisa, již v knize ztvárnil jako Polii. V textu knihy jsou i další náznaky, že autorem skutečně byl muž tohoto jména.

O pozemské pouti dominikána Colonny toho není příliš známo. Narodil se pravděpodobně roku 1433. V roce 1465 se stal dominikánským knězem v Trevisu, byl novicmistrem a pobýval v klášterech v Trevisu a Benátkách. Od roku 1473 působil jako bakalář teologie na univerzitě v Padově. O čtyři roky později byl z dnes neznámých důvodů pod pohrůžkou uvěznění z Benátek vypovězen. Roku 1481 byl jmenován mistrem teologie. Opět působil v Benátkách s občasnými návštěvami Trevisa. V první polovině devadesátých let 15. století byl jmenován představeným kláštera svatých Jana a Pavla v Benátkách, roku 1496 však o tuto hodnost přišel, jakkoli ještě nějakou dobu zastával v klášteře významné funkce. Roku 1500 se mu dostalo svolení žít mimo klášter. O rok později získává prostředky na opravu dveří kůru a téhož roku, tedy v době kolem prvního vydání Hypnerotomachie, dostal příkaz vrátit svému řádu peníze, které dostal na tisk blíže neurčené knihy. V prvním desetiletí 16. století napsal epickou báseň Delfili Somnium, anebo mu alespoň bývá její autorství připisováno. Roku 1504 se konala volba představenstva řádu, při níž se mělo k moci dostat křídlo, které si kladlo za cíl zlepšit v klášteře kázeň a pozvednout morálku. Colonna hlasoval proti této volbě, ale byl přehlasován, načež ze shromáždění odešel. Roku 1511 dostal zakázku na výrobu stříbrné koruny oltářní sochy Panny Marie. V roce 1515 odešel z Benátek a usadil se v klášteře v Trevisu. Při návštěvě Benátek roku 1516 anonymně obvinil některé spolubratry ze sodomie a dalších neřestí, a když se prokázalo jeho autorství utrhačného udání, byl nucen se omluvit. Nato byl doživotně vypovězen z Benátek a dostal zákaz sloužit mši a zpovídat. Nicméně o tři roky později se do Benátek opět vrátil, žil v klášteře a působil mimo jiné jako učitel gramatiky. Opět však byl terčem kritiky pro své kázeňské přestupky a musel čelit obviněním. Roku 1523 mu byl s ohledem na chudobu a stáří přiznán příspěvek na jídlo a otop. Až roku 1527 v požehnaném a na svou dobu neobyčejně vysokém věku čtyřiadevadesáti let umírá.

Může sice působit poněkud překvapivě, že by autorem Hypnerotomachie Poliphili měl být mnich, avšak události Colonnova života právě nesvědčí o jeho mravnosti; spíše se zdá, že byl renesančním intelektuálem oddaným humanistickým studiím, umění a odkazu antiky. Život v klášteře byl v té době jednou z možných životních forem, která poskytovala dostatek volného času pro tvorbu, studium a vzhledem k uvolněným mravům renesanční Itálie možná i milostná dobrodružství. Není nepředstavitelné, že roku 1467, jak udává text, dokončil Francesco Colonna druhou knihu Hypnerotomachie a pak strávil následující tři dekády psaním a vylepšováním prvého dílu; a to dost možná v úzké spolupráci s tiskařem, který sídlil jen pár minut chůze od kláštera, v němž Colonna přebýval.

Dominikán Francesco Colonna je sice nejpravděpodobnějším kandidátem na autorství Hypnerotomachie Poliphili, avšak zdaleka ne jediným. Francesco Colonna bylo ve své době jméno dosti frekventované - existoval slavný a vlivný rod Colonnů. Autorem tak mohl být i římský šlechtic Francesco Colonna (1453-1517), Leon Battista Alberti a další.

Není to ale jen nejisté autorství, které činí z Hypnerotomachie Poliphili knihu do značné míry záhadnou. V následujícím se pokusíme uvést některé možnosti její interpretace. Ještě předtím je však vhodné přičinit důležité varování: i méně enigmatické texty při pokusech o interpretaci takříkajíc velebně mlčí a interpret příliš zaujatý vlastním předporozuměním ocitnout na tenkém ledě, jak je patrné z rozmanitosti, ba leckdy i protichůdnosti interpretací Hypnerotomachie Poliphili. Pokusíme se alespoň stručně nastínit, jak k výkladu Hypnerotomachie přistupují někteří interpreti.

Novodobý zájem o Hypnerotomachii Poliphili vzrostl poté, co se stala námětem světového bestselleru Pravidlo čtyř.[4] Tento román představuje Hypnerotomachii jako knihu, v níž je zakódováno určité sdělení, jaké však (kromě zmiňovaného akrostichu, poodhalujícího jméno autora) ve skutečnosti v textu nikdo nenalezl. Román umně splétá fikci s historickou realitou, avšak je zřejmé, že převládá první z nich. Hypnerotomachia Poliphili pravděpodobně nevznikala ve spěchu, jak román naznačuje, spíše je celoživotním dílem humanistického vzdělance, současníka největších umělců a filosofů renesanční Itálie, jehož dílo můžeme chápat jako součást jejich snahy o obnovení antické kultury. O tom svědčí anticizující jazyk i styl knihy, nemluvě o nepřehlédnutelných odkazech na klasická starověká díla a antickou vzdělanost.

Žánrově by bylo možné dílo klasifikovat jako epos, a také má celou řadu společných rysů s dalšími příklady tohoto žánru. Na první pohled lze rozpoznat odkazy na Dantovu Božskou komedii: v úvodu se Poliphilo ztratil v temném lese, načež se jeho cesta odehrává ve třech oblastech, které by mohly zhruba odpovídat dantovské topografii. Také Poliphilo má různé průvodce - a takto by bylo možné pokračovat, neboť paralel, stěží nezáměrných, je celá řada. V pozadí Hypnerotomachie Poliphili můžeme tušit také obraznost středověkých rytířských románů i Homéra a Ovidiovy Metamorfózy; bez významu pro chápání Hypnerotomachie není ani Apuleiův román Zlatý osel.

Poněkud překvapivé - byl-li autorem knihy skutečně řeholník - je bytostné pohanství Hypnerotomachie Poliphili. Nejde jen o všudypřítomné motivy z antické mytologie, které je vždy možné vyložit alegoricky, ale především o naprostou absenci morálních, zvláště sexuálních zábran. Postavy Hypnerotomachie žijí, jako by neexistovala vina, v pozoruhodném věčném sepjetí s přírodou a přirozenou krásou. Snová krajina knihy je v podstatě prostá rozporů a její obyvatelé prožívají radost a potěšení velmi tělesné. Významný je zde rovněž další pohanský rys - polyteismus. Pro zápletku Hypnerotomachie je klíčový konflikt Venuše a Kupida s Dianou, jíž se původně zaslíbila Polie. Nejvyšší vládkyní světa, do nějž nás kniha uvádí, je zjevně božská matka Venuše a silou, která nade vším vítězí, je erotická láska či přitažlivost; nicméně Afrodité zde není božstvem jediným. Nezdá se ani, že by se v tomto snovém světě otevíralo ještě další zásvětí: jsou tací, kdo jako by přepadli přes okraj skutečnosti-lásky tím, že lásku nepřijali; avšak ti mají spíše skutečnost přízraků či stínů: příznačně "existují" jen v mysli zamilovaného Poliphila.

Jaký je tedy skutečný smysl Hypnerotomachie Poliphili? Dnes již pravděpodobně nelze dospět k jejímu jednoznačnému výkladu. Hypnerotomachii lze chápat jako reziduum pohanských mystérií, sediment hypotetických esoterních tradic, které se podařilo pronést až do renesance. Je ovšem také možné, že v knize žádná esoterní tradice obsažena není a jedná se o ryze zábavný dobový manifest obrození antiky, zejména antické architektury. Může jít o literární erotické mystérium, ale také o pouhou pitoreskní "lovestory" se spoustou mytologických rekvizit. Již záhy byla Hypnerotomachia čtena jako kniha pojednávající skrytě o alchymii. Nicméně navzdory této vlivné vykladačské tradici je na základě textu samého obtížné rozhodnout, zda je v souladu se záměrem autora; nemluvě o tom, že není znám postup, jak z litery knihy vydestilovat esenci praktických pokynů pro vykonání Díla. Vedle toho existují i jungovské výklady, podle nichž hraje Polia roli Animy ve vší mnohoznačnosti a Poliphilo se stává představitelem novověké "faustovské" duše, která usiluje o sebeprosazení v horizontálním, smyslovém světě (na rozdíl od "vertikálního" směřování například básnického subjektu Božské komedie), a na jeho individuační cestě jej provází odštěpená ženská část, ztracená a znovu nalézaná "duše". Jistě lze vynalézat řadu dalších, více či méně alegorických výkladů tohoto textu, neboť knihy se svévoli interpreta nemohou bránit.

S ohledem na dobový kontext by mohlo záměrům autora nejvíce odpovídat čtení Hypnerotomachie z novoplatónské perspektivy, tedy jako erotického zasvěcení duše a vyprávění o cestě k nazření ideje krásy. Počáteční tísnivé putování by mohlo být symbolickým líčením osvobozování duše od hrubé tělesnosti. Duše s očištěnými duchovními smysly a obdařená svobodnou vůlí pak putuje až k spatření pozemské Venuše na jejím ostrově i ke zření Venuše nebeské v závěrečné vizi; a nakonec ke spojení s ideou krásy či ideální krásou. Jako by Hypnerotomachia Poliphili byla variací na platónská témata výstupu z jeskyně zdánlivého světa a putování k záři božské krásy a erotickému vytržení, které umožňuje duši v pozemském vězení opojené mnohostí krásných věcí dospět k vizi jediné ideje krásy: proměnu pozemského osla zmítaného vášněmi v zasvěceného člověka.

Pokud bychom přijali takovou kategorii, bylo by možné Hypnerotomachii pokládat za román "zasvěcovací". Avšak čtenář se po přečtení jen stěží zbaví nejistoty, zda se iniciace skutečně zdařila. Poliphilo podstupuje hrdinský, místy však tragikomický boj o lásku. Jeho srdce je zasaženo šípem lásky a zmocní se jej fantasma, idealizovaný obraz jeho milované. Takto zbaven sám sebe usiluje o vítězství v boji a uzdravení ze své nemoci, chce obsadit stejným způsobem srdce své milované a tím dosáhnout naplnění své lásky. Jestliže je jeho Polia ztělesněním božské ideje krásy, nejedná se možná jen o milostný příběh, ale také o zasvěcení do svrchovaného mystéria lásky. Román se odehrává ve světě, jemuž právě láska - a to láska spíše erotická než křesťansky pojatá agapé - svrchovaně vládne; a manifestace krásy je jejím nejvyšším projevem. Je to svět, kde vyšší nevzniká z nižšího, ale naopak je jeho úpadkem; kde zahrada není kultivovanou divočinou, nýbrž divočina je zahradou, o kterou se nedbalo.

Není jisté, zda Polia existuje i ve světě mimo hrdinův sen, nicméně zdá se, že jeho láska, ať už byla "ve skutečnosti" jakákoli, nedošla na konci skutečného naplnění. Je tedy snad posledním ponaučením knihy, že věci lidské jsou stejně prchavé jako sen a že vzdor všemu fantazijnímu a fantastickému naplnění a veškeré aktuální naléhavosti nezjevuje jejich pomíjivost víc než jen jejich prázdnotu a iluzornost? Spočívá tedy románová iniciace v poučení o nestálé povaze sebevelkolepější představy o tom, co je "skutečné"?

Možná ano, možná ne. Přesto můžeme z knihy vyčíst ještě jednu věc: pokud by měl Poliphilo dospět k zasvěcení a měla-li by jeho anabáze snovou krajinou být spíše poutí než turistikou, duchovní žár lásky by měl transmutovat i jeho samého; mělo by dojít ke skutečné proměně subjektu díla. Je však těžko přehlédnutelné, že milovník Polie i rozmanitosti Poliphilo je na začátku i na konci děje pořád stejně rozptýlený. Jako by vzdor vnějšímu (erotickému a pomíjivému) naplnění nedospěl ke skutečné jednotě prostřednictvím vize svrchované krásy, která by sežehla strusku pozemského bažení nižších složek duše. Je těžké určit, jak neznámý autor před polovinou tisíciletí zamýšlel svůj enigmatický text; nepokládám však za nepatřičné vyčíst z jeho textu poselství, že všechny lidské věci jsou pouhý prchavý a pomíjivý sen, ať už jde o budovu, tělesnou krásu anebo jiná rozptýlení.

[1] "Znám dvořany, kteří se v rozhovoru se ženami ohánějí nesrozumitelnými výrazy a šroubovanými řečnickými obraty, jaké čteme v knize o Poliphilovi, takže ty chudinky jsou zcela vyvedeny z míry, stydí se za svou nevědomost a nemohou se dočkat, až nepříjemný společník skončí své tirády, aby se mu mohly ztratit z očí." Castiglione, Baldassare. Dvořan. Překlad Adolf Felix. Praha: Odeon, 1978, s. 62.

[2] Colonna, Francesco. Hypnerotomachia Poliphili. Introduzione, traduzione e commento di Marco Ariani e Mino Gabriele. Milano: Adelphi, 1998.

[3] Colonna, Francesco. Hypnerotomachia Poliphili: the strife of love in a dream. The entire text translated for the first time into English with an introduction by Joscelyn Godwin. London: Thames & Hudson, 1999. xix, 474 s. ISBN 0-500-51104-7.

[4] Caldwell, Ian and Thomason, Dustin. The Rule of Four. The Dial Press, 2004. - česky: Pravidlo čtyř - Záhada Belladonna. Přeložil Petr Pomezný. Praha: Baronet 2005.

Použitá literatura:

• Godwin, Joscelyn. The pagan dream of the Renaissance. MA: Weiser Books, 2002. ISBN 1-57863-347-8.
  
• Godwin, Joscelyn. The Real Rule of Four. New York: The Disinformation Company, 2004.
• McIntosh, Christopher. Gardens of the gods: myth, magic and meaning. London: I.B. Tauris, 2005. ISBN 1-86064-740-5.
  
• Couliano, Ioan Petru. Eros and magic in the Renaissance. Chicago: University of Chicago Press, 1987. ISBN 978-0-226-12316-5.
  
• Yates, Frances Amelia. Umění paměti. Praha: Malvern, 2015. ISBN 978-80-7530-022-5.